Škola má dlouholetou tradici. Působila v několika pražských budovách jako jedno z oddělení průmyslového školství.

• 1837 Průmyslová jednota otevírá v Havelském klášteře
  školu nedělní
• 1857 první stěhování z Havelského kláštera
  do Panské ulice
• 1873 druhé stěhování do Platnéřské ulice
• 1890 třetí stěhování do Betlémské ulice
  (roh ulice Karolíny Světlé)
• 1926 čtvrté stěhování - Ovocný trh, Truhlářská,
  náměstí sv.Petra - část zůstává v Betlémské ulici
• 1945 páté stěhování do Zborovské ulice
• 1987 ke 150. výročí poklep na základní kámen
  nové budovy na Pankráci
• 1993 šesté stěhování do ulice Družstevní ochoz

Do roku 1945 sídlila v Betlémské ulicí spolu s oddělením chemickým a strojírenským. V roce 1945 dostala škola s názvem „Státní průmyslová škola stavební v Praze“ vlastní budovu ve Zborovské ulici v Praze 5. V září 1993 se škola přestěhovala do nové budovy v Praze 4 na Pankráci v ulici Družstevní ochoz. Od té doby nese čestné jméno po slavném a významném architektovi Josefu Gočárovi, který maturoval v roce 1902 na tehdy „Vyšší škole průmyslové v Praze – oddělení stavařské“. Škola jako jediná v Praze se specializuje na obor Pozemní stavitelství od 1. do 4. ročníku (v roce 1951 se ze SPŠ ve Zborovské oddělil obor geodézie, dnes SPŠ zeměměřická, v r. 1956 se oddělil obor vodohospodářský a dopravní, dnes SPŠ stavební v Dušní ulici). Škola vychovala řadu odborníků, kteří se úspěšně uplatnili ve stavebnictví. Škola má mezi stavařskou veřejností dobrý zvuk a je zárukou dobře připraveného absolventa.

V naší škole učili spolu s mnoha dalšími i pánové:

• Mikuláš ALEŠ (asistent kreslení 1873 - 1874)
• Otakar KUBÍN - COUBINE O.
  (slavný malíř žijící léta ve Francii)
• Otakar SCHMID (vynikající učitel a profesor FS ČVUT)
• Oldřich STARÝ
  (významný architekt a později profesor ČVUT)

Naši školu, kromě jiných, absolvovali:

• Bohumil HÜBSCHMANN
  (významný architekt, maturoval na naší škole v roce 1896)
• Jaromír KREJCAR
  (architekt, maturoval na naší škole v roce 1916)
• a Josef GOČÁR
  (maturoval na naší škole ve školním roce 1901-1902)

Josef Gočár (1880-1945)

Jeho jméno najdeme v seznamu absolventů stavitelského oddělení „Státní průmyslové školy v Praze" ve školním roce 1901-1902. Byl nejvýznamnějším žákem Jana Kotěry. V roce 1911 založil spolu s Pavlem Janákem Skupinu výtvarných umění, v roce 1912 Pražské umělecké dílny. J. Gočár byl nejosobitějším představitelem naší architektury první poloviny 20. století. Jeho díla vynikají vysokou výtvarnou úrovní, jemným cítěním proporcí a dokonalým řešením půdorysů. Jako architekt urbanista sloučil ve svých návrzích velké celky s logickými zásadami a uvedl v soulad sídlištní systém s krajinným útvarem. Velkou část svého tvůrčího úsilí věnoval Hradci Králové. Jeho stavby daly tomuto městu moderní tvářnost. Postupně vznikly originálně projektované stavby, například v roce 1923-1926 gymnázium, v letech 1926-1928 obecné a mesiánské školy, v letech 1927-1932 budova ředitelství státních drah. Navrhl úpravu okolí hradeckého nádraží, řešil budování města na principu satelitních sídlišť rozmístěných kolem starého města. Ve svém projektu z roku 1927 a 1928 neopomíjel ani otázku komunikací, když navrhl okružní třídu, která měla zabránit dopravnímu přesycení starého města. Celkovým regulačním plánem Hradce Králové ukončil Josef Gočár urbanistickou práci v tomto městě. Byl to tehdy ojedinělý příklad v československé stavbě měst, kdy se z větší části podařilo prosadit původní koncepci. Gočárovou nejtypičtější stavbou v Praze je kubistický dům U černé Matky Boží v Celetné ulici a budova bývalé Banky československých legií na Poříčí. V letech 1928-1932 byl Josef Gočár rektorem pražské Akademie výtvarných umění. V roce 1926 obdržel řád francouzské Čestné legie a byl dopisujícím členem Královského ústavu britských architektů v Londýně.

Stavba Josefa Gočára - Legiobanka

Oko pozorného chodce kráčejícího po pražském Poříčí nemůže pominout monumentální fasádu domu šikmo proti Bílé labuti, jakoby poskládanou z válečků, kostiček a mostků dětské stavebnice. Upoutá ho také neobyčejně bohatá sochařská výzdoba průčelí, znázorňující bojové scény mužů v civilu i v rozmanitých uniformách. Je to Banka československých legií, druhá nejvýznamnější pražská stavba Josefa Gočára. Dům U Černé Matky boží v Celetné ulici byl tou první a v české architektuře znamenal vykročení klasického kubizmu. Legiobanka odstartovala jeho variantu, nesoucí název rondokubizmus neboli kubizmus obloučkový, někdy také příznačně „styl Legiobanky". Dům U Černé Matky boží stavěl Gočár ještě za Rakouska (1911-1912), Legiobanku po deseti letech (1921-1923) ve zcela nové situaci. Měli jsme Československou republiku a ta se brzy po svém vzniku politicky konsolidovala, získávala mezinárodní renomé a vstupovala do období hospodářské konjunktury. Architekti uplatnili ctižádost vtělit tyto skutečnosti do tvaru i vzhledu svých staveb. Někteří z nich (a Gočár především) opustili strohost kubizmu, a aniž opominuli jeho podněty, podřídili se monumentalitě doby. Pro Banku československých legií je příznačné, že už svým názvem reagovala na vznikající legendu vyjadřující zásadní přínos, který měly naše dobrovolnické sbory v Rusku, ve Francii a v Itálii pro prosazení myšlenky našeho samostatného státu u západních spojenců. Podobným názorovým posunem jako Gočár prošla také druhá nejvýznamnější osobnost české architektury této doby Pavel Janák, budující téměř současně s Gočárovou Legiobankou dnešní palác Adria na rohu Jungmannovy ulice a Národní třídy. Už v roce 1918 napsal: „Kdysi bylo nutno architekturu proti jhu účelu obrániti. Nyní naopak dospěli jsme, že zařazujeme účel v řadu architektury. Hmota je totožná s půdou - vlastí, nad níž vyrůstá kmen - národní život a duch, který z této řady totožnosti vychází a vrací se do ní. "Fasáda Gočárovy Legiobanky postrádá strohost a jednoduchost. Je horizontálně členěna nepřerušeným sochařským viysem, který stejně jako čtyři mohutní kamenní hrdinové pod ním pochází z dílny Jana Štursy a Gočárova „dvorního" sochaře, jedné z nejvýznamnějších osobnost! našeho výtvarného umění ve 20. století, Otty Guttfreunda. Sled obrazů na vlysu předvádí putování muže odcházejícího od rodiny do boje za vlast. Mansarda je oddělena od čtyř pater pod ní masivní hlavní římsou. Ta jsou pojednána jako sklad hnědožlutých oblouků, kroužků a válců oddělujícíchokna, připomínající kubistické cítění autorovo. (Možná vás napadne náhodná jazyková podobnost názvu Legiobanky s pojmenováním stavebnice Lego.) Fakt, že budova slouží doposud původnímu účelu, nám dovoluje opatrně vstoupit do prostoru honosné dvorany. Rostislav Švácha o něm praví, že se „v jeho zastřešení spojilo známé wagnerovské schéma s perretovskou konstrukční vynalézavostí". Do oblouků vyklenuté zastřešení, s ním kontrastující pravoúhlé členěni podlahy a výzdoba sloupů kroužky a výsečemi charakterizuje ornamentalistiku stylu po právu zvaném „národní". Nestyďte se, že nepřinášíte bohatý vklad, a vstupte.